Před sezónou dali v Olomouci šanci mladému trenérovi. Zdeněk Psotka před tím než přišel k áčku trénoval olomoucký dorost a do první ligy přišel s tím, že týmu naordinuje stejný herní styl, jakým hrál dorost.
Přiznám se, že ještě nedávno jsem byl ortodoxním zastáncem klasického rozestavení 4-4-2. S příchodem Romana Šindelky na trenérskou lavičku našeho áčka se změnilo hned několik věcí a mezi nimi i výchozí rozestavení, často jsme totiž hráli právě 4-5-1. I my začali loni na podzim s dorostem se 4-4-2 a po dvou nepřesvědčivých zápasech jsme přešli na 4-5-1.
Důvodů k tomu bylo hned několik. K dispozici jsme měli hned několik ofenzivních hráčů, pro které je hra v rozestavení 4-5-1 jako ušitá. Březina na samotném hrotu, Honza Fabiánek v prostoru za ním, jako ofenzivní záložník, na krajích Kocourek s Manouškem. Z postu defenzivního tato čtveřice podporovaná Zemachem, popřípadě druhým bránícím záložníkem. Všichni tito hráči s kreativními schopnostmi a s čichem na gól.
V defenzivním rozestavení jsme tak zahušťovali střed pole, který nás trápil. Zároveň jsme díky většímu počtu hráčů v záloze dokázali míče získávat a rozehrávat je ať už do krajních prostorů na nabíhající Kocourka a Manouška případně na samotný hrot Březinovi nebo pod něj Honzovi Fabiánkovi. Výsledná předvádění hra byla oku lahodící a nesla i výsledky. Vítězství doma nad Jedovnicemi, v Kotvrdovicích, v Olomučanech, proti Lažanům.
Na jaře jsem osobně předpokládal další dobré výsledky, další posun v předváděné hře k lepšímu a zlepšení ve všech aspektech hry. Bohužel ani systém 4-5-1 není všelékem. I v něm musí hráči poctivě pracovat a možná že ještě více je tenhle systém založen na pohybu. Díky tréninkovému manku nám na jaře chyběla větší herní pohoda, pohyb i přesnost v zakončení. Troufám si říci, že to nebylo špatným nastavením tréninků, ale nezájmem hráčů se jich zúčastňovat, případně v nich naplno pracovat.
Tím se samozřejmě nemůžu zbavovat zodpovědnosti za svůj tým. Musím se přiznat, že s podobným nezájmem jsem se za tři sezóny trénování nesetkal. Člověk se pak musí zamyslet nad tím, jestli dělá pro úspěch to co je potřeba, jak působí na klima v kabině, jak komunikuje s hráči.
Ale abych se vrátil zpět k panu Psotkovi, onen zmíněný rozhovor je velmi zajímavý a rozhodně stojí za přečtění.
