Dalším pamětníkem je Josef Jalový. Fotbalista s výborným fyzickým fondem, velký bojovník a také trenér v TJ Vavřinec, dnes stále aktivní jako fotbalový rozhodčí.
Jak jste začínal s fotbalem?
S fotbalem jsem začínal jako všichni kluci na vesnici tak, že mě tam asi rodiče přihlásili. Protože moji rodiče měli ke sportu kladný vztah a na vesnici, v té době nic jiného nebylo.
Začínal jsem v žácích ve Vavřinci, pokračoval jsem v dorostu a pak jsem se dostal do mužů. Mezitím jsem ve svých sedmnácti nebo osmnácti letech vedl rok nebo dva tým žáků.
Pak následovala dvouletá vojenská služba, co to znamenalo pro mladého fotbalistu?
To bylo asi pro každého jiné. Já jsem na vojně procestoval celou republiku a ve volném čase jsme hráli fotbal. Když jsem byl v Pardubicích, tak jsme chodili připravovat plochou dráhu do Svitkova a tam jsem chvíli s místními fotbalisty, kteří hráli 1A třídu chodil trénovat. To byl takový jediný můj kontakt s organizovaným fotbalem. Ale jinak ať jsem byl v Plzni, v Olomouci, Dvoře Králové nebo Berouně, všude jsme hráli fotbálek na buzerplace.
Po vojně jste se vrátil do Vavřince?
Ano, vrátil jsem se do Vavřince a v mých třiadvaceti letech jsem se stal hlavním trenérem A mužstva. Se mnou to dělal Ruda Kakáč, a Pepa Meluzín. Rok nebo dva předtím jsme skončili druzí v okresním přeboru. Nepamatuji se už úplně přesně, ale Josef Kala už myslím nechtěl trénovat. Měl jsem na to trenérský kurz, tak jsem to vzal a trénoval jsem dvě sezóny jako hrající trenér.
Jaké to bylo, jako hrající trenér?
No tak když si představíš, že je ti 23 let, to jsi ještě hodně mladý a nemáš v podstatě žádné zkušenosti. Něco jsem pochytil právě od Pepy Meluzína, něco od trenéra Kaly, něco z trenérských kurzů. Nebylo to vůbec jednoduché. Dával jsem tomu spoustu času, dělal jsem si písemné přípravy na tréninky. Prostě jsem z toho byl hodně vykulenej.
A fungovalo to?
No, to by asi měli posoudit jiní. Já si myslím, že to moc dobře nefungovalo, že to bylo pouze takové přežívání a hledání lepší varianty, lepší cesty. Protože i v dnešní době hrající trenéři, kteří mají třeba 40 let, tak všichni se shodují na tom, že to není dobré řešení.
Kdo trénoval po Vás?
Já si myslím, že to byl Pepa Meluzín anebo se k tomu vrátil Pepa Kala, ale to už ti neřeknu přesně.
No a jak vlastně vzpomínáte na Josefa Kalu? Jaký on byl trenér?
Pepek Kala byl jeden z nejlepších trenérů, jaké jsem ve fotbale poznal. Dokázal jednak tomu tréninku dát hlavu a patu, zvlášť na tehdejší dobu, protože metody v tehdejší době byly určitě úplně jiné než jsou dnes. Navíc bych řekl, že dokázal být na jedné straně komunikativní a na druhé straně měl zároveň autoritu.
Dokázal chápat problémy, které na té vesnici každý má. Jestli třeba někdo musel kopat brambory nebo někdo vyvážel hnůj. Sám jsem v té době jezdil na kombajnu. To on tak nějak chápal a ten mančaft s tím takhle nějak skládal dohromady.
Vzpomínám si třeba na situaci, kdy jsme pod jeho vedenÍm trénovali v kulturním domě ve Veselici. Což byla taková rarita. Dělali jsme tam silovou přípravu, gymnastiku a obratnost a tady ty věci. Nemuseli jsme být pořád venku v tom sněhu, což byl velký přínos.
Jaká bývala tenkrát účast na trénincích?
Ty mě nutíš zamyslet se. Myslím že jsme třeba hrávali fotbal 5 na 5 nebo 6 na 6. Když střelím, tak třeba 10 až 15 hráčů, ale byly samozřejmě situace, kdy nás přišlo třeba sedm. Myslím, že se tehdy trénovalo jenom ve čtvrtek. Když jsem byl jako kluk na učňáku v Ivančicích, tak jsem ve čtvrtek po škole jel do Vavřince na trénink. Druhý den jsem vstával v půl 4 a jel zase do školy, to nevím jestli by dnes ještě někdo absolvoval.
Jaký jste hrával post?
Když jsem do mužů přišel úplně jako úplně mladý hráč, tak v těch sedmnáctí letech jsem hrával krajního obránce. To jsem hrával až do vojny a pak jsem se posunul na záložníka. V záloze jsme se různě střídali, podle toho kdo přišel nebo nepřišel nebo kde bylo potřeba. Tehdy hrál střední zálohu Jirka Havránek, což byl pan fotbalista. Perfektní práce s míčem, dobrá přihrávka, dobrá střela.
Když jsme Mírem Musilem přišli do mužů, tak jsme byli opravdu mladí zobáci. Takže jsme z počátku vysedávali na lavičce, tak to bylo je a bude. V týmu v té době hráli hráči jako Vít Hejč, Ota Horák, zmíněný Josef Kala nebo třeba Karel Meluzín.
Minule jsem zpovídal Tondu Blézla, jaký on byl útočník?
Tonda Blézl byl střelec par excellence, do čeho kopl to bylo v bráně. Samozřejmě, obrazně řečeno, ale to byl prostě střelec. Nedokážu říct, kolik gólů dával za sezónu, ale určitě patřili k nejlepším střelcům, ať už jsme hrávali třetí křídu nebo okresní přebor.
Zaregistroval jsem, že jste hrál i v Blansku na Metře.
Ve svých šestadvaceti letech jsem přestoupil do Blanska, kde jsem hrál za Metru. Přišel jsem tam jako hráč do A týmu, ale s postupem času začali přicházet noví a lepší hráči. Takže v Áčku jsem odehrál snad jednu sezónu. Pak jsem hrával v B týmu a v roce 1990 jsem se vrátil do Vavřince. V roce 1992 jsem si vážně poranil koleno, byl jsem na operaci a už jsem se k fotbalu jako hráč nevrátil.
Někdy od roku 1989 nebo 1990 jsem začal pískat, což vlastně dělám dodnes.
Vraťme se zpět k Vavřinci, když jste přišel do mužů, už chytal Honza Šurý?
Když jsem přišel do chlapů, tak chytal Víta Hejč, což je za mě vavřinecká legenda. Po něm přišel Honza Šurý z Blanska. Myslím že nějaký čas působili i současně a Honza potom pokračoval.
Jací byli brankáři?
Víta Hejč, byl hodně emotivní, to byl ranař. Ten když si skákal pro balon tak u toho třeba čistě sundal dva hráče. Dirigoval obranu, komunikoval, dobře vybíhal. Takhle si ho vybavuju. Honza Šurý byl zase výborný na brankové čáře a vybíhání byla jeho slabší stránka. Myslím, že jsem mu dal i několik vlastních gólů. Ne jeho vinou, ale jeho styl byl prostě úplně jiný, než Víta Hejč.
Jaká byla v té době v týmu atmosféra?
Myslím, že jsme byli hodně dobrá parta, protože tam bylo poměrně dost mých vrstevníků. Mým největším kamarádem byl dá se říct celý život Míra Musil. On je přesně o rok mladší než já. Hráli jsme spolu fotbal od žáků přes dorost až do mužů. Hráli jsme spolu i hokej, chodili jsme na zábavy. Třetím do party byl Franta Skoták ze Suchdolu, který byl zase o rok starší.
Tu dobu v těch 80. letech, považuji za jednu z nejsilnějších v moderních dějinách klubu, jak vy to pamatujete?
Každý z nás to svoje období považuje za nejlepší. Já si třeba myslím, že to nejlepší období bylo, ale ti co jsou tam teď, tak pro ně to bude nejlepší období teď. Částečně to moje mínění vychází z toho, že jsme tehdy v klubu byli všichni z nejbližšího okolí a byli jsme spolu v každodenním kontaktu. Určitě víc, než je to možné dnes.
Kdo vlastně tehdy byl takovou klíčovou osobou?
No, klíčovou osobou byl Josef Kala. Jednoznačně. A velký vliv měl tehdejší předseda Franta Filouš. Tyhle dva já považuji za největší osobnosti a tahouny celé Tělovýchovné jednoty za mé éry. Okolo fotbalu se tehdy pohyboval ještě hodně Ruda Kakáč, to byl takový bafuňář.
Vzpomínám si, když jsme jako žáci jezdili třeba na zápas do Ostrova na kole. No a ten Franta Filouš jezdil v Zemědělském družstvu s Pragou V3S a na některé zápasy nás vozil on. Naskákali jsme na tu korbu a už jsme jeli. Potom v dorostu to už jsme jezdívali společně autobusem s týmem mužů, protože zápasy dorostu se často hrály jako předzápas zápasu mužů. To pak byl výlet na celou neděli. Copak nás ti naši vzorové zajímali, ale pro ně to asi nebylo příliš atraktivní.
A jak na ty roky ve Vavřinci ve fotbale nyní vzpomínáte?
To byla moje nejkrásnější fotbalová léta. Tam jsem odehrál od svých 8-9 let do svých sedmadvaceti a pak jsem se tam ještě na rok a půl vrátil. V Blansku jsem byl pět let a i když jsme byli dobrá pata, tak mi někteří spoluhráči dávali najevo, že jsem z vesnice a nebyl jsem sám. Moje nejkrásnější fotbalová léta jsou zkrátka spojena s Vavřincem.
No a ještě mě řeknete, to se musím zeptat, jak vnímáte současnou situaci ve Vavřinci?
Byť ji vnímám okrajově, tak když čtu výsledky, tak mě pořád zajímá na prvním místě Vavřinec. No a když teda mám ještě dál hodnotit to, jak TJ Vavřinec, funguje, tak vím, že mají zájem pracovat s mládeží. Takže z mého pohledu to tam dělají dobře a smekám před nimi.
