Dnes jsem k mikrofonu pozval hráče o generaci staršího než předchozí dva respondenty. Je jím bývalý hráč, funkcionář a také správce travnatého hřiště ve Vavřinci – Rudolf Meluzín.
Jak jste začínal s fotbalem?
Začal jsem ve Vavřinci za žáky, pak jsem hrál za dorost a pak za muže.
Jak jste to měl s vojnou?
Sloužil jsem v Liptovském Hrádku. Domů jsem se za ty dva roky dostal jednou a jednou do Brna na velkou cenu. Takže za dva roky jsem nekopl do balonu, ale byli jsme mladí, takže jsem se do toho rychle vrátil. Z vojny jsem přišel v roce 1966.
Za muže jsem hrával levou obranu, bylo mi jedno jestli hraju levou nebo pravou nohou. Milan Zouhar ze Suchdolu pravou obranu.
V brance chytal Vít Hejč?
JJo, chytal dobře, ale byl tvrdý.
Dá se říct, že byl vavřinecká legenda?
Tak to víš, že jo. Ostatní brankáři vydrželi rok, dva. Víta chytal opravdu dlouho.
Co ostatní v poli?
Pepek Kala hrával v záloze vpravo nebo na středu. V útoku hrával jeho bratr Petr, taky Miloš Mikulášek ze Suchdolu. I Karel Meluzín, když tady jednu chvíli působil. V útoku hrávali většinou vyšší hráči, kteří dávali hodně gólů z rohových kopů a po centrovaných míčích. Chvíli nám tady pomáhal i Antonín Musil, který hrával na ČKD divizi. Šikovní byli i Míra a Otta Horákovi ze Suchdolu.
Všiml jsem si, že s Vámi hrál i Jaroslav Stloukal, který pak dlouhé roky pískal.
Hrál levé křídlo, měl tvrdou střelu levou nohou. Silnější ale byl vždy, tak na tom pohybově nebyl moc dobře.
V kolika letech jste končil?
Myslím, že jsem hrál celkem dlouho, končil jsem někdy po pětatřicítce. Myslím, že v týmu už byl Tonda Moravec. Pár zápasů jsem myslím, odehrál i s Frantou Skotákem.
Kdo Vás trénoval?
Přesně si nepamatuju, trenéři se hodně střídali. Na jedné fotce je třeba Miloslav Prokop z Kuniček, to byl tchán Víty Hejče. Nebo nás vedl trenér Nejezchleb z Vilémovic. Ten se oženil do Veselice a bydleli s bráchou vedle sebe u silnice. A ten teda byl ras. Ale žádného trenéra asi vyzdvihnout nemůžu.
Přemýšlel jste někdy o trénování třeba?
Ne, ne. Někomu poroučet, to pro mě nebylo. Na to já nejsem.
Hrávalo se třeba v rozestavení 4-3-3 nebo ještě jinak?
Hrávali jsme na tři obránce, dva záložníky a pět útočníků. No a když jsme chtěli bránit, tak nás bránilo třeba osm. To jsme pak remizovali 0:0 nebo 1:0 vyhráli.
Jaké v té době byly míče?
Míče jsme měli šněrovací. Nafoukla se duše, schovala se dovnitř a kožený obal se zašněroval. Když jsi tou tkaničkou dostal do obličeje, byla to pěkná pecka.
Jak se s tím hrálo?
No jak by se s tím hrálo, nijak extra. Jak ten míč nasákl, byl těžký. Proto se také natíral Indulonou, aby byl měkčí nebo aby tolik nesál vodu.
Všiml jsem si, že jste často hráli v dresech s dlouhým rukávem.
Když byl podzim nebo zima, tak jsme hráli s dlouhým rukávem. Hlavně ty pruhované zelenobílé dresy s dlouhým rukávem byly hodně těžké.
Jak jste jezdili na zápasy?
Autobusem, většinou společně s dorostem. To jezdily i manželky a děcka, to byl nacpaný autobus. Myslím, že šoféroval Andrlík ze Sloupu a pak ještě někdo z Vysočan, ale to už si přesně nepamatuji. Fanoušci, kteří byli příznivci turistiky chodili na venkovní utkání pěšky.
Jak vlastně vypadalo v té době hřiště?
No bylo pískové. Místy byla tráva, ale s dnešní trávou to nemělo moc společného.
Jak se na tom hrálo?
No nepadali jsme, no. V té době ale taková hřiště byla běžná. Ostatní hřiště byla také písčitá, většinou ale byla o trochu měkčí. Povrch u nás byl hodně tvrdý. Škvára byla myslím v Blansku a v Rájci.
Hřiště bylo v té době mnohem kratší než dnes. Končilo zároveň s Parkem. Pamatuji se, jak Tonda Klímů dal gól rovnou z výkopu, tak to hřiště bylo krátké. Když se hřiště poprvé prodlužovalo, tak to bylo hodně střílení a ruční práce, protože za hřištěm v té době byla skála. Byly tam postavené koleje a odstřílené kamení se vozilo dolů pod hřiště a sloužilo pak k prodloužení. Ale to jsem byl ještě kluk, když se tohle dělalo.
Nebyla tam vybetonovaná hlavní tribuna, jak je dnes (pangét). Tam byla taky skála. Hřiště nebylo oplocené, balon pak často končil u sousedů v zahrádce. Pak se tam udělaly dřevěné kůly a na nich bylo pletivo, to trochu pomohlo. Nebo jsme třeba jezdili do vápenky pro vápenný prach na lajnování. Neměli jsme lajnovačku, tak jsme sypali vápno rukou.
Pamatuji doby, kdy nebyl v Parku altánek pro muzikanty, tak jsme jezdili pro haluze na Čobrhén, aby jsme jim udělali pódium. Za motorkou jsme tahali stromky a tak podobně.
Co kabiny?
Kabiny v té době také byly menší než dnes. Ta část, jak je kabina rozhodčích, ta tam vůbec nebyla. Bylo tam schodiště na půdu, ale venkovní. Kabina hostí byla tak, jak je dnes, sprchy také, ale zbytek byla domácí kabina. Takže do kabiny hostí se vlastně chodilo přes domácí kabinu. Byla tam kamna a v zimně se tam hrál stolní tenis. Bojler na teplou vodu, taky neměl kapacitu jako dnes, tam se osprchovalo pár lidí a ostatní měli studenou vodu.
Vzpomínám třeba, jak jsem večer po zápase vozil Josefa Kučeru na motorce domů. To ještě bydlel ve žďáře, než si pak postavil řadovku ve Vavřinci. Ten taky hrával v obraně.
Po zápase jsme chodili k Hlaváčkům na pivo. Na štamprli jsme peníze vybírali do klobouku.
Jak často jste trénovali?
Trénovali jsme dvakrát týdne v úterý a ve čtvrtek. Myslím, že jsme se celkem scházeli, ale je pravda, že často s námi trénovali dorostenci. V zimně nebo brzy z jara, když bylo hřiště rozbahněné jsme chodili trénovat do pustého žlebu. Tam dole na loučce jsme hrávali fotbal.
Jste v podstatě na každém domácím zápase, stále tedy dění v TJ sledujete?
Tak jasně. Myslím, že to kluci pořád dělají dobře. Já si každý den dělám takové to své kolečko. Obejdu hřiště, kabiny, Park, jestli je všechno v pořádku.
