Dnes jsem si k mikrofonu pozval pana Antonína Moravce. Jestli si bývalí hráči, funkcionáři nebo také fanoušci TJ Vavřinec přáli s někým rozhovor, vždy to byl Tonda Moravec. Zřejmě nejslavnější hráč moderní éry vavřineckého Sokola. Jeho předností byla ohromná rychlost, zarputilost a touha po vítězství.
Jak jste s fotbalem začínal?
Začínal jsem od malička ve Vavřinci v žácích. O tři roky starší Karel Meluzín a můj soused Richard Souček mě lákali na fotbal. Karel Meluzín byl v té době vůdčí osobnost týmu, sháněl kluky z okolních vesnic. Odjakživa jsem hrál v útoku, hráli jsme na tři útočníky, hrál jsem křídlo. To si pamatuji, jak jsme jeli na zápas do Adamova, tak jsme někteří z nás jeli poprvé vlakem. To byly samozřejmě ještě parní lokomotivy. Tenkrát nám v Adamově říkali, že nám Píďa Fojt nastřílí dvanáct branek a dají nám dvacet. No sice jsme prohráli, ale jenom 3:0.
Pak jsem šel do dorostu, tenkrát byl dorost povinný. Když áčko hrálo okresní přebor, musel mít dorostence. No a když už jsem nakukoval do mužů, tak jsem odehrál poločas za dorost, odpočnul jsem si a šel jsem hrát za muže od začátku. No a trenér Honza Hejč to nesnášel, říkal mě, „ty hrát nebudeš, hrál jsi za dorost„. No a ti starší hráči jako byl Víta Hejč nebo Josef Kala, tak mě tam stejně prosadili. Ono se těžko odchází z toho dorostu od těch kamarádů vrstevníků.
Vzpomenete na spoluhráče z dorostu?
Alois Nečas (Dolfínin), Laďa Kala, Václav Musil z bytovek, Honza Kakáč (Trávníček od rybníku), Olda Meluzín, Jan Jícha, Karel Šterc. My jsme byli silné ročníky 1951 a 52. Ve Veselici v té době moc hráčů nebylo, mladší ročníky potom Jožan Jalový, Ivoš Kakáč. Ale Suchdol to byla líheň fotbalistů. Míra Horák, Ota Horák, ten byl mladší, Hasoňík, Miloš Mikulášek, Milan Zouhar, pamatuju chvíli, že jsem hrával s Tondem Musilem ze Suchdolu, ten kopal tvrdě. Fanula Němců, tam u nich se říkalo u financů, to byl jeden z největších poctivců co se dorostenců týče. Jak se ale Franta vrátil z vojny, tak bylo po fotbale. To byla velká ztráta. No a pak Fanula Skoták.
S dorostem jsme jezdili společně na zápas s muži. Jezdilo se autobusem, jezdily i manželky, třeba i s kočáry s malými dětmi. To byl výlet na celou neděli odpoledne.
V kolika letech jste začal nakukovat do áčka a kdo s Vámi nastupoval?
To mě mohl být tak 17 let, takže někdy v roce 1968. Tenkrát jsem potřeboval zdravotní prohlídku u doktora Kračmara a podpis obou rodičů. To jsem měl chvíli s maminkou problém, nechtěla mi to podepsat, ale nakonec jsme to s tátou prosadili.
V mužích jsem hrával stabilně už od začátku. Byla bída o útočníka. Měl jsem rychlé nohy, tak to byla moje přednost, na fotbalové dovednosti tady byli jiní hráči. Ze začátku hrál středního útočníka Petr Kala, ten měl ale později nehodu na motorce. Na levém křídle hrával Miloš Mikulášek, který později hrával i za mnou pravou zálohu. To už je tak dlouho, těžko se na to vzpomíná, třeba Petr Kříž se mnou hrával v útoku. Ten hrával v Rájci, vzal si manželku z Těchova, tak hrál za nás. To byl známý bombarďák.
Pak asi přišla povinná vojenská služba, že?
No, já jsem na vojně nebyl. Měli jsme dítě, už jsem byl ženatý a byla už v té době možnost nastoupit vojenskou náhradní službu, tak jsem toho využil. Pracoval jsem 19 měsíců u Vojenských staveb. Mohli mě poslat po celé republice, ale všechno jsem odpracoval v Brně a každý den jsem jezdil domů.
Pak jsem absolvoval vojenskou službu na pět měsíců. To už mě snad bylo 22 let. Nastoupil jsem někdy v únoru, ale na pár zápasů v té jarní části jsem se ještě stihl vrátit. To jsem byl v Tachově. Áčko Dukly Tachov hrálo v té době divizi, béčko 1. B třídu. Dostal jsem takovou teplákovou bundu se znakem Dukly Tachov (ukazje ji). Absolvovali jsme celkem tvrdý výcvik. Ale můj velitel byl nějaký absolvent pan Potoč a ten také hrál fotbal, takže každou volnou chvíli jsme hráli fotbal a tu bundu jsem dostal od něj.
Pojďme zmínit Vašeho otce, který byl také dlouhá léta funkcionářem TJ Vavřinec, pamatujete si na něj jako na trenéra, funkcionáře nebo i hráče?
Jako hráče v žádném případě, jenom z fotografií. Vím, že nepatřil mezi nejlepší hráče, v té době dokonce snad měli B tým, tak hrál v tom B týmu. Takže jako funkcionáře nebo trenéra. Oni tenkrát byli taková parta Tonda Musil, Ruda Bábindeli, Pepa Slouka a pan Petlach z Doliny. Pan Petlach byl stavař a hodně pomáhal při výstavbě kabin, nebo když se odstřelovala skála a prodlužovalo se hřiště. Taky mě dělal stavební dozor když jsem stavěl dům nebo když jsme stavěli nákupní středisko.
Takže si pamatuji, že otec byl po infarktu v invalidním důchodu a věnoval se tomu Sokolu. S postupem času se dostal k tomu trénování s Tondem Musilovým a vydrželi spolu několik sezón. Říkalo se jim Tonda a Tonda.
To je ta fotka jak máme žluté dresy. Tenkrát jme měli dobrý tým, v okresních novinách o nás psali jako o žlutém nebezpečí. Okresní přebor jsme hráli osm let v řadě. Umřel v roce 1975, to mu bylo 52 let.
Vybavíte si další trenéry?
Myslím, že snad před tátou trénoval pan Prokop z Kuniček, nebo třeba pan Nejzchleb. To byl hokejista, fotbalista, říkalo se mu šerif. Byl z Veselice, hrával za Vilémovice fotbal, za Sloup hokej. No a ten nás trénoval asi jenom půl roku. Na žádost hráčů byl odvolán, protože ten by nás uhnal. Ten vyloženě hleděl na fyzickou přípravu.
Pak jsme měli nějakého trenéra z Blanska, to si nevybavím jméno. A s ním jsme v zimně trénovali ve Veselici v kulturním domě. Nebo si pamatuji Hoznu Hejče, bratra brankáře Víty Hejče. No a samozřejmě Josef Kala, to je legenda. Ten toho asi udělal nejvíc pro Sokol. Ten přišel s kruhovými tréninky. Jednotlivá stanoviště měl pod dohledem a dokázal nás úplně zničit. Když se zeptáš Jirky Havránka nebo Fanule Skotáka, to byly muka. To byl jeden z trenérů, který dělal testy vytrvalostní, rychlostní. Asistenta mu v té době dělal Zdeněk Šebela. Tréninky se vždy braly hodně vážně.
Měl jste někdy nabídky odjinud?
První nabídka byla asi ze Sloupu v období, kdy se tam hrála 1.B třída. Tenkrát tam hrál i Karel Meluzín. Já jsem i panu Svobodovi podepsal přestupní lístky, ale jak to přišel vyřizovat do Vavřince, tak ho vavřinečtí rychle vyprovodili. To bylo trochu bouřlivé tehdy.
Tenkrát se to řešilo i na obecním úřadě. Tam seděl Franta Ševčík, Honza Musil, tam jich bylo pět šest, měli nějaké zasedání, tak si mě zavolali a zpracovávali mě, až jsem povolil. Potom byla nabídka z Lipovce, oni tenkrát postupovali nahoru až do krajského přeboru. To taky nedopadlo.
Tonda Ruml velký funkcionář, který nás mimochodem nasměroval k tomu, abychom stavěli řadovky. Tenkrát o mě byl zájem zase z Blanska a tenkrát on říká, „máme s ním jiné plány“. Jiným funkcionářům říkával, „ještě, že ho máme“. Takže plány byly asi takové, že zůstanu ve Vavřinci. Možná mě trochu scházela i odvaha, že jsem si ten přestup ani jednou nevybojoval, ale nikdy jsem toho nelitoval.
Nemůžeme nevzpomenout sezónu 1982/83.
Tonda kouká na fotku pověšenou na zdi a vzpomíná.
Tady na té fotce nejsou všichni. Určitě chybí Karel Meluzín a Tonda Majtan. Tito dva stoprocentně. Pak třeba Míra Majtan. Tonda Blézl, to byl můj dvorní nahrávač. On uměl hrát hlavou, dokázal nakopnutý míč podržet a rozehrát do běhu. Měl výborný výskok, dával góly hlavou.
Třeba Honza Ďugoš, ten měl taky výbornou hlavičku. Ale nerozuměl si s trenérem Josefem Kalou a odešel nám do Sloupu. Jirka Vybíhal skončil s fotbalem velmi brzo a ten byl snad ještě rychlejší než já.
Karel Meluzín hrál na vojně za Duklu Dejvice, kteří snad hrávali 1A třídu. Hrál v Blansku v Metře, no a taky v tom Sloupě jak jsem už říkal. On byl typově podobný jako Fanula Skoták. Velký bojovník, tvrdý, zarputilý, výborný fyzický fond. Já jsem si s ním na hřišti velmi dobře rozuměl. Dodneška si o fotbale pohovoříme. Hrával spíše na kraji zálohy než ve středu.
Ruda Halámek, když sem přišel, tak byl jeden z nejlepších střelců 1A třídy, protože v Blansku hrál za Metru. Byl to levák, hrál levé křídlo. S postupem času, jak se hrálo na méně útočníků, tak se stáhl na levou zálohu. Měl výbornou techniku a uměl bavit lidi, klamal tělem. S ním to byl koncert. Právě oni dva (Karel a Ruda) se hecovali mezi sebou. Hned po zápase, když se nedařilo, tak si všechno řekli. Ruda třeba říkal, „Karle, dneska jsi byl benevolentní“.
Ti co došli ze zahraničí (přistěhovali se) Ruda Halámek Jirka Havránek, Honza Šurý, to byly velké posily.
Víta Hejč byl trenéry preferovaný před Honzem Šurým nebo Frantou Šindelkou. Ale svým způsobem se asi dá říct, že jeho pojetím toho chytání předběhl dobu. Hlasitě si dirigoval obranu, centrované míče sbíral spolehlivě, rád vybíhal. Do malého vápna se útočníci báli jít, protože Víta byl kus chlapa, dal si koleno do souboje napřed a to bolelo. Měl hrozně velkou ruku, chytl míč jednou rukou a postavil si ho třeba na odkop. A taky organizoval veškerou zábavu po utkání v hospodě. To se vždy vybíralo do klobouku.
Jeden z těch takových bojovníků byl i Jožan Jalový, stejně jako Fanula Skoták. Ohromná kondice, bavil ho sport, takže trénoval i mimo fotbalové tréninky, hrál hokej. To byla dobrá záloha. Mimochodem, Franta Skoták hrával i levé křídlo. Třeba doktor Kračmar mě doporučil jako útočníkovi běhat 200 metrů sprinty do mírného kopce. Tak jsem do Žemle běhával sprinty a to jsem nebyl zdaleka sám. Skoták, Havránek, Jalový, ti všichni pracovali na kondici individuálně, navíc k tréninku.
Jakého jste měl kamaráda v týmu?
Radku, to je těžký. Já jsem v áčku zažil několik generací a je těžké někoho takhle vybrat. Z té éry žlutého nebezpečí bych asi mohl jmenovat Miloše Mikuláška, který hrával za mnou zálohu nebo spojku a často mě přihrával. Někdy hrál i na levém křídle, ale občas se třeba stávalo, že na tom levém křídle nechtěl nikdo hrát, protože se hodně hrálo přes mou pravou stranu a oni tam jenom běhali bez míče.
Co Jirka Havránek?
No, tak s Jirkem jsme prožili asi jedny z nejlepších fotbalových let. Byli jsme velcí kamarádi, ale dokázali jsme se tedy i pohádat a jako že hodně. Hráli jsme spolu odborářskou ligu, malou kopanou jsme hráli, trénovali jsme spolu žáky. Když bylo léto, tak jsme s těma žáčkama trénovali dvoufázově. To byla tenkrát novinka a přišel s tím, právě Jirka. Navíc Jirka byl dlouholetý předseda TJ, takže jsme se potkávali i mimo hřiště. Já jsem žádný extra funkcionář nebyl, ale kolem fotbalu jsem se motal furt.
Z těch mladších kluků té nové generace to byl asi Milan Kadlec. Z toho začátku, když sem přišel, on byl plný sebedůvěry a měl problémy s kdekým. A samozřejmě došlo i na mě. Rafli jsme se na hřišti, pohádali jsme se, potom jsme si to vyříkali a s postupem času jsme si sedli.
Moc dobře se mi třeba hrálo s Romanem Šindelkou. Ten uměl dát přihrávku. Já jsem vždy chtěl dát góla tou rybičkou. V zimně jsem to trénoval, skákal sem do sněhu, nahazoval jsem si míč. Ale nikdo mě to nechtěl nebo nedokázal tak nacentrovat, abych tou rybičkou to mohl hlavičkovat. Až na pouť proti Opatovicím jsme vyhráli 4:2, já jsem dával všechny čtyři branky a jednu z nich právě tou rybičkou po centru Jirky Havránka. Fanoušci na betonu byli nadšení. No a po Jirkovi až ten Roman mě to tak dokázal nacentrovat.
S Frantem Skotákem jsme trénovali muže, ale já jsem byl spíš tak jeho asistent. On to měl všechno perfektně připravené ty tréninky, jak Josef Kala. Byl velice důsledný a ten trénink měl hlavu a patu. Teď jsem si vzpomněl, Josef Slouka ze Suchdolu, to byl stoper, to byl pan fotbalista. A on si velice dobře herně rozuměl s Mírem Musilem. Míra byl takový rychlejší a Pepa to řídil hlavou, předvídal situace. Skoro jak Franz Beckenbauer (úsměv).
Výborný fotbalista byl třeba i Ota Horák, ten také hrával stopera nebo předstopera. Ten byl malý výškou, ale měl vynikající výskok. Svého času to zkoušel i v Metře Blansko, ale už to bylo ve vyšším věku a angažmá mu nevyšlo a vrátil se nazpět.
Ale jako, já jsem asi nebyl vysazený na někoho. Jalovec, Míra Musil, Fanula, Miloš Mikulášek, Pepa Slouka (Oro). Kamarádů bylo hodně, v každém tom týmu, v každém tom období jsme měli spoustu zážitků.
V osmdesátých letech byla činnost Tělovýchovné Jednoty hodně bohatá. Jaké byly ty osobnosti ve vedení klubu?
Jedním ze strůjců navýšení počtu tanečních zábav, kterými se měly vydělávat peníze do sokolu byl Franta Filouš. To byly pořád zábavy. I když přišlo sto, dvě stě lidí, něco se vydělalo. On také rozjel družbu s Kesselsdorfem z Východního Německa, doufám, že se nepletu. On v té době ač pracoval v JZD, jak jezdil autobusem na různé zájezdy, tak on byl takový průkopník přes tu kulturu.
Členem nejužšího vedení byl taky Bohuš Vašíček. Pokladníka v té době dělal Tonda Nečas z bytovek. Mu se i říkalo pokladník. Jestli se nepletu, tak za mlada chytával. Později Jirka Kuchař.
Málem bych zapomněl na Rudu Kakáče. Jeho táta vlastně byl můj první trenér. Říkalo se mu Miláček, ale tu přezdívku měl u po otci. Ruda jezdil na kole, ale fotbal nikdy nehrál. To byl takový fotbalový bafuňář. Neustále někde někoho lanařil do Vavřince. Komunikoval s rozhodčími a tak.
To si tak vzpomínám, jak jsme hrávali proti suchdolským na Maršůvkách, tak i Ruda proti nám hrával. Ve fotbale jsme je poráželi, ale v hokeji nám to vraceli. Oni měli led mnohem dříve než my a hráli fakt dobře. Ota a Míra Horákovi, Miloš Mikulášek. Když jsme náhodou vedli, tak jak přijel Tonda Musil z práce, tak za chvíli byl na ledě a byli jsme v háji. Nám chytal v brance Míra Ditrich, ten měl i betony. Jednou dostal pukem do obličeje a to jsme ho tam dlouho křísili.
Zpátky k těm osmdesátým létům. Antuková hřiště, která se stavěla v 80. letech nosil dlouho v hlavě Josef Kala. Tam jsme se taky nadřeli, když jsme to stavěli. Ale občas jsme si ještě po brigádě museli chvilku zahrát fotbal i v tom pracovním oblečení. Po dokončení se hrával i organizovaně Volejbal. Tenkrát bylo málo antuky, tak se pořádně udělal ten menší kurt, kde se hrál volejbal. Ten větší kurt pro tenis nebyl nikdy ideální. Hrávaly se třeba šachy, stolní tenis se hrál organizovaně. To hrával Olda a Karel Meluzínovi, Petr Kala, Honza Nečas (Kuřimský) a další.
Taky se běhal běh únorového vítězství. To organizoval hlavně Franta Ševčík s Frantou Šindelkem. Nebo třeba náborové vystoupení otužilců, to byla velká sláva. To byl nápad Hozny Musila. On pracoval s panem Volákem a to byl předseda otužilců na okrese. Víta Hejč byl myslím první, kdo měl motorovou pilu. Tak se na led položil dlouhý žebřík, Víta na něj vlezl a já za něj. Víta byl těžší, řezal a já jsem byl lehčí. No a v případě prolomení ledu měl Víta odhodit pilu a zachraňovat sebe a já jsem měl zachraňovat tu pilu. Nic takového se naštěstí nestalo. A to jsme takhle to v sobotu chystali, pak jsme se ani nenajedli a už jsme mazali na hřiště na trénink v zimní přípravě.
V té době byl početný výbor, měl snad 14 členů. Navíc byl zvlášť ještě fotbalový výbor, který prosadil Josef Kala a měl tam čtyři – pět lidí, se kterými řešil jenom fotbal. Jak to vlastně tak procházíme, tak Josef Kala měl vliv hned na několika frontách. On byl takový diplomat.
No a kdo byl ve výboru, tak měl takovou nepsanou povinnost chodit na ty brigády, pomáhat při prodeji v Parku a podobně. Do toho se stavělo nákupní středisko, rekonstruovala se školka a museli jsme chodit na ty brigády, aby nám vzali děti do mateřské školy. Byli jsme v jednom kole.
Co třeba hřiště?
No, co se dnešního stavu hřiště, to ani já už jsem nevěřil tomu, že se to někdy podaří zatravnit. Je dobře, že to Obec podpořila a hřiště se v tom roce 2010 zrekonstruovalo. Ale můžeme děkovat i těm starým výborantům, kteří v těch dřívějších dobách to hřiště a ten areál zvelebovali. Tenkrát Tonda Ruml domlouval to střílení skály, aby se mohlo prodloužit hřiště.
Za Franty Šindelky se budovalo na Češkovicích nad Blanskem nové satelitní městečko, tak se ta ornice vozila sem na hřiště. Neustále tam lezly kameny vápence, tak se to tenkrát zavezlo. No utekl rok, dva roky a veškerá hlína byla pryč. Hřiště mělo spád, ještě navíc od kabin jak byla přístupová cesta, tak od ní vždy proud vody při dešti vyryl koryto. Každé jaro byla brigáda a ty největší kameny jsme vykopávali, Honza Šurý pak hřiště stahoval traverzou aby bylo alespoň rovné.
Co se samotné hry týče, ten písek byl hrozně rychlý povrch a nic neodpustil. Když jsi špatně zpracoval míč nebo ti odskočil tak jsi byl v háji. Dnes ti ta tráva ten míč pěkně zpracuje, pomůže ti.
Když bylo sucho, tak ten povrch byl jak brusný papír, to jsme byli pořád odření, balony jakbysmet. V místech kde se hřiště rozšiřovalo, tam rostla tráva, pamatuji se, jak Tonda Štolpa tam chodil na trávu pro králíky. Ale když zapršelo, mohli jsme hrát hned po bouřce, to se hned vsáklo. Když už zapršelo moc a přesto se hrál zápas, to už bylo hluboké bahno, to nemělo s fotbalem nic společného. Jak to uschlo, stahovalo se to traverzou jednou, dvakrát a stejně tam ty hrboly byly. Ale i na tom jsme hráli. To už je dnes nemyslitelné.
Do kolika let jste vlastně hrál?
Vzpomínám si na ročník 1991/92, kdy jsem hrál naposledy okresní přebor. To mě bylo 41 let, v té době se vrátil k trénování Josef Kala. Jel jsem se podívat na syna Romana na Metru do Blanska na kole a ke mě se při cestě z Blanska přidal rozhodčí Míra Vymazal, který pak pískal to naše utkání v Rájci. Oni mě vzali věci na zápas do autobusu a já jsem nastoupil na pravé obraně. Tondy Majtana trenér posunul na střed obrany a já jsem bránil jsem Ondřeje Čepu.
No tak samozřejmě po pár minutách nám Čepa dával góla, že. Potom jsme se trochu vzpamatovali, přitvrdil jsem, dostal jsem žlutou kartu a s postupem času jsem se rozehrál a Čepa už se neprosadil. Naopak ve druhé půli spíš bránil on mě, protože jsem měl dost prostoru si zaútočit. My jsme otočili na 2:1 a pár minut před koncem rozhodčí pískl penaltu. Fauloval údajně Pavel Vintr, ale penalta to tedy spravedlivá nebyla. Nakonec jsme remizovali 2:2.
Když mě bylo 45 let, uvolnilo mě vedení na rok a půl na hostování do Němčic, kde jsme hráli čtvrtou třídu. Po návratu do Vavřince jsem ještě hrál s mladými kluky v B týmu a končil jsem, když mi bylo 50. let.
Jak to bylo s dresy? Ctila se nějak třeba zelenobílá barva nebo se hrálo v tom, co se sehnalo?
Můj první dres v mužích byl zelenobílý pruhovaný. Ale byl z takového materiálu, že když jsi se zpotil nebo to namoklo, tak byly hrozně těžké, to jsi měl tak o tři kila víc. A dlouhý byl tak, že mi lezl i dole pod trenýrkami. Ty zelené dresy, co máme na té fotce z roku 1982 jsme dostali jako kompenzaci při přestupu Pepy Sedláka do Metry Blansko. Myslím, že se dá říct, že jsme se tu zelenobílou snažili ctít vždy, ale hrálo se v tom co bylo.
Pamatuji i ty modrobílé dresy s klínem. Ono tenkrát těch dresů nebylo, to se nosilo až do roztrhání, až byly úplně v háji. Vlasta Kalová nám prala dresy a říkala mě, že ten můj dres je buď od krve nebo rozedraný. Jak jsem byl rychlejší a někdo do mě strčil, tak jsem byl na zemi.
To jsem taky měl dvakrát zlomenou ruku, dvakrát zlomný nos. Jednou jsem hrál i ve Skalici s rukou v sádře. Trenér zrovna nebyl pro, ale ti starší hráči mě prosadili do sestavy. Omotali jsme to fáškem, měli jsme dresy s dlouhým rukávem a už jsem hrál. Myslím, že pískal rozhodčí Štrambach a ten na to přišel a vykázal mě z hřiště. Já jsem tehdy vůbec nemyslel na to, že by se mi mohlo stát ještě něco horšího, už jsem měl rodinu, dokonce jsem snad měl i neschopenku. Fotbal byl na prvním místě.
Na vavřinecký fotbal chodíte stále?
Dá se říct, že pokud nemarodím, tak na každý. Domácí zápasy, to je jasné. Na venkovní jezdím se Šindelkovými. Donedávna jsem ještě chodil i na tréninky. To jsem si vzal kopačky, bílé ponožky a s žáčkama jsem si i sem tam dal přihrávku. Chlapi v Parku se mě pak smáli, že chodím v kopačkách na pivo. My jsme taková parta těch bývalých hráčů, kteří chodíme stále. Je hodně kluků, kteří přijdou sem tam nebo vůbec a to je škoda. Já třeba vynechám fotbal v Blansku, ale Vavřinec ne.
Sledoval jsem třeba mistrovství světa, to je jasné. Dívám se pravidelně i na Ligu mistrů, ale MS to je jiná, je to prostě největší turnaj. Měl jsem tady vystavený dres Angličanů a Argentinců. Ale Argentinci mě zklamali, tak už jsou zpátky ve skříni.
Jak hodnotíte současný stav organizace?
Myslím, že je to dobré no. Díky tomu, že to tihle mladí kluci vzali a stále ten klub vedou a mají o něj zájem. Ono to není jenom hrát fotbal nebo trénovat, je spousta věcí, kterými můžeš Sokolu pomoci. A ti hráči by si toho měli vážit, že pro ně někdo něco dělá. Ale já když vidím to hřiště vavřinecké, jak teď vypadá, to je Camp Nou, Old Trafford. To je paráda, hned bych si zahrál.
My to vždy rozebíráme s Tondou Blézlem a Rudem Meluzínem. My to často hodnotíme podle mužů. My máme asi stále představu, že ti muži by tomu měli dávat víc. Ale je jiná doba a každý není takový blázen do fotbalu jako jsem byl já nebo Jirka Havránek, Jožan Jalový a tak dále. Ale jsem rád, že muži postoupili do okresního přeboru, protože když jedu na venkovní zápas, potkávám se s kamarády proti kterým jsem hrával.
