Dalším mým respondentem byl Miroslav Musil. Bývalý hráč a trenér TJ Vavřinec s vytříbeným smyslem pro humor a darem každou situaci výstižně a s nadhledem okomentovat.
Jak jste s fotbalem začínal?
S fotbalem jsem začínal ve Vavřinci v žácích a přes dorost jsem prošel až do týmu mužů.
Vybavíte si výraznější osobnosti z toho období?
V útoku byl dobrý Standa Ditrich a pak další hráči o kterých jsem se už dočetl v předchozích rozhovorech, jako třeba Franta Skoták ze Suchdolu nebo Honza Skoták z Veselice. Nebo můj spolužák Jara Odehnal a další, jména si fakt nepamatuji.
S kým jsem hrál v dorostu to si myslím, že je úplně zbytečné vyjmenovávat, protože minule to hezky popsal Tonda Moravec a to je chodící encyklopedie vavřinecké kopané.
Spíše si vybavuji různé příběhy a historky. Já jsem se vždy chtěl fotbalem bavit, to bylo moje motto. Jít se pobavit fotbalem. Spíše bych zavzpomínal na to, jaká jsme byli parta a to si myslím, že je důležité.
Začal bych současností. Na venkovní zápasy mužů moc nejezdím, spíše vůbec, ale chodím na ty domácí a častokrát odcházím naštvaný. Protože já jsem takový kritik, já nemám rád šlendrián, nemám rád, když se něco odrbává a když hráče fotbal nebaví. Za posledních pár roků to vidím dost často a to mě mrzí.
Mě mrzí, že ti co v současné době hrají za A mužstvo tak často podle mého názoru promrhávají svá nejlepší fotbalová léta. A přitom by stačilo, aby se fotbalu věnovali jen o trochu víc. Stačilo by mi, kdyby maličko přidali a ten okresní přebor by mohli hrát úplně suverénně levou zadní. Teď v neděli jsem byl na fotbale a prohráli 2:8. Málokdy to dělám, ale v 80. minutě jsem šel na pivo. Čtyři góly dostali jako přes kopírák a nikdo není schopen to zorganizovat. To by se za našich let (a teď mluvím jako starý páprda) nestalo a vrátím se k té partě.
To jsme seděli po fotbale na pivě a Franta Skoták říká. „Hoši, jestli jsem během toho zápasu někoho poslal do háje a možná i víckát, tak mě to odpusťte, já si to neuvědomuju. Ale já když hraju fotbal, tak hraju fotbal“. A podobně na tom byl třeba Pepa Jalový. Já jsem byl trochu flegmatik a chtěl jsem se fotbalem bavit a největší průšvih jsem měl, když jsem se jednou v poločase zeptal v kabině kolik to je. To byla mela jako blázen, to se na mě skoro vrhli.
Měl jsem takové svoje individuální skóre. A když jsem pak s Frantem Skotákem trénoval, tak jsem to podobně říkal i těm hráčům. Počítejte si svoje osobní skóre. To znamená, přijal jsem balón, nahrál jsem balón. Pokud tohle skóre není pozitivní, mančaft nemůže vyhrát a vyhraje jedině tehdy, pokud dá pět náhodných gólů, ale to není žádný fotbal, žádná převaha, žádný tlak. Navíc doopravdy v těch devadesáti procentech jsme na tom hřišti odevzdali úplně všechno a když se to nestalo, tak jsme si to po zápase pěkně vyříkali.
To třeba o poločase náš trenér Josef Kala chodil do kabiny později, protože nejdřív byly v kabině proslovy těch lídrů, jako byl Skoták, Jalový, Havránek, Moravec. A tam jsme si to tak vyříkali, že nám kolikrát Kala už neměl co říct, když přišel. Protože samozřejmě stál za dveřmi a slyšel vše co jsme si řekli. A tohle já považuji za důvod toho, že jsme hráli jak jsme hráli. Měli jsme partu a měli jsme soudržnost. Hrávali jsme sice většinou třetí třídu, ale vždy špičku soutěže do čtvrtého nebo pátého místa. A tohle mi dneska trochu chybí.
Míra pokračuje vzpomínáním na svého spoluhráče ze stoperské dvojice Josefa Slouku ze Suchdolu.
Když jsem hrával s Jorem Sloukovým, Jora Stopička jsem mu říkal, tak ten mi vždy říkal. „Mladej, nic tě nezajímá, jenom balón. Jdeš do hlavičky, vyhraješ, prohraješ, nevadí. Já už si to posbírám. Ještě před rozehrávkou rohového kopu nebo přímáku mi říká. Dva metry přede mě, jednoho hráče za sebou nech a mezi ně si stoupni.„ Pozičně si mě postavil, šel jsem do hlavičky a bylo to jedno jak to dopadlo. Vždy měl pravdu co se postavení a obsazování hráčů týká, na to byl prostě kadet. S ním jsem strašně rád hrál a hrál jsem s ním dlouho. S nikým se mě tak dobře nehrálo, protože ten mě naučil pozičně hrát.
A když to chci odlehčit, tak byly zápasy třeba proti slabším soupeřům, Tak mě říkal, „počkej až se třikrát trefím, tak si hrej co chceš.„ To byl pan fotbalista toho jsem si strašně vážil. Samozřejmě byly i zápasy, kdy mě po dvou soubojích poslal na stopera a on šel hrát předstopera. Prostě neměl den, ale co se týče obranného postavení při standardních situací, to měl podle mě asi šestý smysl. Mě ta spolupráce s ním dala strašně moc.
První zápas za muže jsem hrál v sedmnácti letech. To bylo otevření kabin v Drnovicích u Lysic, spousta diváků a domácím to nešlo podle představ, hráli jsme vyrovnanou partii. Jen do té doby, než nám dali gól rukou a pak ještě druhý gól rukou. Přitom to museli vidět všichni. A to se naštval Víta Hejč a zavelel, že tohle hrát nebudeme a šli jsme ze hřiště. Pamatuji se, jak jsme seděli na té mezi pod hřištěm jak parkoval autobus, zápas jsme nedohráli, už jsme se na hřiště nevrátili. Zápas jsme prohráli kontumačně 3:0, dostali jsme pokutu a Tonda Moravec nesměl dva roky vykonávat funkci kapitána.
To byl můj začátek. Jinak já jsem šel z těch dorostenců do mužů až jako poslední, protože tam byl celkem silný ročník přede mnou. Jalový, Honza a Franta Skotákovi a další. Když jsem přišel do mužů, tak jsem hrál dá se říct stabilně, až do té doby, než jsem si podal přihlášku na vysokou školu do Prahy.
V té době mě oslovil trenér Trávníček z ČKD Blansko. Tam hráli hráči jako Sláva Kořístek, Pepa Mokrý, Joža Kameník a další. Chtěl jsem tam přestoupit, chodil jsem tam i na tréninky a ty byly skutečně tak výživné, že jsem po tréninku nemohl nastartovat Pionýra (motocykl). Jeho manželka seděla na tribuně, pletla nebo háčkovala nebo co to dělala a my jsme skákali po jedné noze nahoru a dolů po tribuně, výběhy do lesa a podobně. Když jsem za ním pak přišel, že mě vzali na výšku do Prahy, tak jsme se dohodli že transfer nebudeme realizovat a pan Trávníček přestupní lístky roztrhal.
Na vysoké škole jsem měl první dva roky volitelný předmět tělocvik, ale musel jsem umět plavat a splnit Cooperův test. Pak jsem si mohl vybrat sport a zvolil jsem fotbal. Dvakrát jsem byl i v zápasové nominaci VŠE do pražského přeboru vysokých škol a zahrál jsem si, ale to bylo vše. Tam byli jiní sportovci, to byli hráči z divizí, z krajských soutěží a někteří i druholigoví. Ale fotbal jsem si s nimi zahrál krásný. To jsi udělal náznak kroku, že se rozběhneš do prostoru a už ti šel balón.
Takže tyhle první dva roky jsem hrál v mužích ve Vavřinci pravého záložníka. Vlevo Franta Skoták, uprostřed Jožan Jalový a Jirka Havránek. Později už jsme tělocvik neměli, přestal jsem trénovat a kondice šla do kytek, tak mě trenér Kala přesunul na předstopera a to už jsem zmínil, tam se mi hrálo moc dobře. Když jsem ještě hrával toho pravého záložníka a trenér četl sestavu, tak si Tonda Majtan trhal vlasy. Mě to vždy táhlo dopředu a on pak bránil na pravé obraně dva hráče. Odskákal to za mě, ale byl na něj spoleh, to byl ohař.
Když si vybavíš tu fotku z roku 1982 kde jsme v těch zelených dresech. To jsem zrovna přijel z vojny na opušťák, všimni si, jak jsem byl ostříhaný. Měl jsem zavázané koleno, doma jsem byl na pár hodin a stejně jsem si šel ten fotbal zahrát, už jenom kvůli té partě.
Pamatuji se na útočníka Kotvrdovic, Pospíšil se myslím jmenoval. Měl takovou rychlou kličku, pravou nohou si nastřelil levou nohu a šel dopředu. Tohle měl natrénované perfektně a podobě to uměl i Jirka Havránek. Pepa Slouka mi tenkrát před zápasem říká: „Mladé, má jenom jednu kličku, jenom jednu.“ V zápase uběhlo pár minut a už mě obalamutil a dostali jsme gól. „Mladé, něco nám tam spadlo, co sem říkal. Pojď, vyměníme se.“ Uběhlo dalších pár minut, Pospíšil nám dal dalšího góla a Pepa říká. „Mladé, nezabralo to, zase nám tam něco spadlo, pojď vracíme se nazpět.“
Do kolika let jste hrál za muže?
Hrál jsem do 33. let. Skončil jsem po zápase v Lysicích. To už se v sestavě objevovala ta mladší generace, jako Milan Zouhar, Ivoš Kakáč a další. Nehráli jsme dobře, prohrávali jsme, měl jsem nateklý kotník jak balón, ale hrát se s tím dalo. Přijdu o přestávce do šatny a tam se tři mladí hráči chtěli vyslíct, že končí, že střídají a podobné věci. A to jsem neuznával. Prohrávat se nemá, když prohraješ seš tam na hovno. Ale když je soupeř o hodně lepší, tak tu porážku musíš umět uznat a unést. Musíš umět vyhrávat i prohrávat. S tím se nedá nic dělat.
Ten Antonín Musil ze Suchdolu, to byl Váš strýc?
Ano. Fotbal jsem s ním nehrál ,ale hrával jsem s ním hokej. S Pepou Jalovým jsme mu hráli v útoku křídla, on hrál středního útočníka. Nám bylo snad sedmnáct a jemu tak přes třicet. On říkal, všechno dejte před branku, všechno před branku. No a za těch pět zápasů co jsme tak hráli byl nejlepší střelec Sloupu. Ten neznal nic jiného než gól, nic jiného ho nezajímalo. Od něj jsem si taky něco vzal. Když jsi na hřišti, chceš dát gól. Není rana, není brána. I můj táta hrával fotbal, ale když jsem překopl branku vždy mě pamětníci říkali, celej Honza Martinů. Ten taky dokázal překopnout branku z čáry. Takže strejdy si z fotbalu pamatuji jen jako rozhodčího.
A jako trenéra ne?
Ne, já ne. Za mě byl hlavní trenér Josef Kala. Okolo týmu se vždy motal Ruda Kakáč. Zdeněk Šebela zastávali asi funkci asistenta nebo vedoucího mužstva už ani nevím. Ale ten měl vždy všechno perfektně nachystané. On nevynechal zápas, dresy byly nachystané, vstupné na zápase vybrané, vstupné v autobuse taky, když jsme někam jeli, všechno klapalo. To byl Pan vedoucí mužstva.
Myslíte, že Kala byl dobrý trenér?
Takhle, protože jsem kromě té vysoké školy nikde jinde nehrál než ve Vavřinci, tak nikdo lepší tady nebyl. On zavedl kruhové tréninky, které jsem zažil právě na výšce, různé slalomy a podobně. Tréninky měl promyšlené, nachystané se vším všudy. Já myslím, že lepší trenér tady nebyl.
A co Vaše trénování? Trénoval jste muže s Fantem Skotákem a žáky s Pavlem Zmekem.
Tenkrát jsme žáky vzali s Pavlem, protože on tam měl kluky. Žáci potom dostali další školu v dorostu, kde jsi je měl ty. Ale řeknu ti, když jdu na ten fotbal na muže, tak si říkám, že ta naše snaha nebyla úplně marná. Tenkrát tam vlastně začínali Ondra a Dominik Zmekovi, kteří pak odešli do Blanska. Michael a Radim Kočí, Jirka a Honza Fabiánkovi. Víťa Kovařík, Anty Nečas, Tomáš Michlíček a další. Někteří to dotáhli do mužů, někteří hrají ještě dnes.
Tenkrát jsme nedokázali postavit starší a mladší žáky. Na okolí byla konkurence, kluci dostávali nakládačky, hrálo se na velké hřiště. To byla taková sisifovská práce. Všichni si ze mě dělali srandu, dostávali jsme 26:0, 18:0, 16:0 a podobně. To byly běžné výsledky. Vybavuji si, jak jsme třeba chystali trénink, rozestavěli jsme kužely a já se otočím a kluci měli kužely na hlavě a běhali po hřišti s kužely na hlavě, tak jsme to stavěli znovu. 🙂 Nebo třeba našli broučka, tak jsme se museli podívat na broučka. To jsou takové zážitky, to si budu pamatovat ještě dlouho.
No a co se týče trénování mužů, to jsme dělali s Frantem tuším tři sezóny. My jsme si nehráli na to kdo je asistent, kdo trenér. Franta měl perfektně připravenou kondiční část, běhal s hráčema do Žlebu, znal všechny stezky. Franta běhal společně s hráči a ze Žlebu se vracel mezi prvními. Jednou když přiběhli na hřiště, tak se Pavel Zmeko vydýchal a říká, „Franto, ty seš tyran.“
Když jsem trénoval B tým mužů, tak Richard Souček trénoval Áčko a s ním jsem si taky rozuměl. S ním ta spolupráce byla také perfektní a také bylo fajn, že bylo honě hráčů a byla lepší účast na tréninku.
Tenkrát jste s Pavlem Zmekem dával dohromady i petici za vybudování travnatého hřiště.
No, to máš pravdu. Já jsem zajišťoval ty právní náležitosti, jak má petice vypadat a podobně a obcházeli jsme občany. Tehdy šlo o zatravnění hřiště. My jsme s těmi žáky jezdili na zápasy a byli jsme poslední široko daleko, kdo měl pískové hřiště. Jestli to bylo rozhodující k vybudování travnatého hřiště, to ti neřeknu, ale vytvořilo to určitý tlak na vedení obce, mělo to svou váhu a určitě to nebyl ztracený čas.
Vím, že jste svého času hodně bojoval za založení přípravky.
Protože mě štvalo to, co už jsem říkal, že jsme nedokázali složit mladší a starší žáky. Dostávali jsme strašné příděly a měl jsem obavu, aby to kluky nezlomilo. Protože ty chodíš na tréninky, připravuješ se a pořád prohráváš zápasy a občas to byly fakt příděly.
Svého času jste se odstěhoval do Blanska, jaké to bylo dojíždět do Vavřince na fotbal?
Bylo to v roce 1986 tuším, to mi mohl být tak 27. Já jsem byl zvyklý dojíždět. Pět let jsme bydleli ve Vysočanech. Tam mě lákali, abych šel hrát fotbal tam, ale nikdy mě nepřemluvili. Mě tady vždycky držela ta parta. Jezdil jsem jenom na zápasy, stavěli jsme v Blansku bytovku, času taky nebylo nazbyt. Já jsem vůbec neměl ani myšlenku, že bych šel někam jinam. Na trénink jsem chodil sporadicky, byl jsem rád, že jsem si zahrál.
Jak vzpomínáte na písčité hřiště ve Vavřinci?
Udělat skluz, znamenalo chodit týden s přilepenými kalhotami na koleně nebo na stehně. To si pamatuji jak dnes, když jsem si ve vlaku do Prahy odtrhával rifle z kolenou, když se mi to tam přilepilo. Když jsme lanařili nějakou posilu, tak nám častokrát řekli, že na písek hrát nejdou. Že sice hrajeme dobrý fotbal, ale na písek ani náhodou. Když pršelo, tak to bylo bahno, jak to pak uschlo, bylo to hrbolaté. Když to Honza Šurý před tréninkem nestáhl, tak se na tom nedalo trénovat. To už dnes nikdo nepamatuje.
Dobrá byla spolupráce s JZD. Pamatuji, jak Alois Skoták z bytovek v zimě odhrnoval sníh z hřiště. Dokola pak byly čtyřmetrové hromady sněhu. Mohli jsme díky tomu líp trénovat, ale stejně to mělo svoje limity. Jak začalo tát, z těch hromad vytékalo spoustu vody a kaluže pak zase zamrzaly. Jinak jsme trénovali na Motýlí louce, trénovali jsme dole ve Žlebu nebo na Součkové loučce. Vzali jsme si spoluhráče na záda a už jsme běhali do kopečka. To byly tréninky, že někteří i zvraceli. Do gumotextilních kopaček jsme si dali igelitové pytlíky, aby tak rychle nepromokly ponožky. Ony se sice protrhly, ale alespoň na chvíli to pomohlo. My jsme s Pepou Jalovým byli díky hokejovým zápasů omluveni, ale když ten den hokej nebyl, tak jsme šli na trénink.
Zatravnění hřiště byl důležitý milník, bez toho bychom dopadli třeba jako Senetářov. Když dnes přijedu na kole v týdnu do Parku na pivo a kouknu přes plot na hřiště, tak se tam při tréninku mládeže prohání přes padesát dětí. To je nádhera. Rodiče se občerstvují v Parku, děti trénují. Když se to hřiště zakládalo, měl jsem obavy, aby se dokázalo udržet v dobrém stavu. Když se na ně podívám dnes, tak to klobouk dolů, bez pardonu.
Jak jsem koukal na tu mládež na hřišti, oni tam měli snad třicet míčů, to za nás také nebylo. Jednak jsme jich měli méně a pak je měl pan Hudec schované ve včelníku. Když jsme je kopli k němu na zahradu, on nám je nevracel a nadával nám. Tak jsme mu ten včelník mimo trénink vykradli, abychom měli s čím hrát. Takže nedostatek míčů byl způsoben i tím, že jsme byli šmatláci. 🙂
Míra si vybavuje další historku
Jednou jsme hráli zápas tady ve Vavřinci a nehráli jsme dobře. Jora Slouka říká, „pojď, zaútočíme si„. Tak jsme si tak do trojúhelníku přihrávali, až jsme se dostali pře velké vápno a Pepa vystřelil. Jenže brankář to chytl a než jsme se stačili vrátit, tak nám dali gól. Trenér Kala si masíroval vlasy, co jsme to zase vyvedli.
Pak si ještě pamatuji, jak jsem ve Vískách dal tři góly. Oni měl vždy nějaké odpadlíky z Boskovic nebo Letovic a vždy nám tam dávali čočku. Nemám na to dobré vzpomínky, častokrát nám naložili. Tentokrát jsem dal Honzovi Šurému malou domů přesně k tyči a prohrávali jsme. Za chvíli Vísky kopali roh, zmastil jsem odkop a skončil zase Honzovi v brance. Chozé Kala už neviděl co se mnou, tak mě dal do útoku a já přidal ještě jeden gól, tentokrát už do správné branky.
Jak hodnotíte současný stav TJ Vavřinec?
Myslím, že mít všechny týmy od předpřípravky po muže je obrovský úspěch. Na okolí to jsou třeba FK Blansko, FSA Kras nebo RDR Akademie, ale to je více klubů dohromady, navíc klubů s velkou tradicí. I my máme některé týmy spojené, ale ten základ je náš. A dál to nechci hodnotit, protože Tomáš je předseda a já jsem ve střetu zájmů.
Napadá Vás ještě nějaké téma?
Nesnáším rozhodčí! Na to nesmím zapomenout. Od té doby, co jsem začal hrát, je nesnáším. Nesnášel jsem je jak ve fotbale, tak v hokeji. Když jsem se šel fotbalem bavit a udělat si krásnou neděli, častokrát mě ji rozhodčí dokázali pěkně pocuchat se vším všudy. Měl jsem dva oblíbené rozhodčí a to byl rozhodčí Spevák, byť moji spoluhráči by ti řekli, že to dobrý rozhodčí nebyl, ale podle mě pískal jak z partesu. A pak rozhodčí Štrambach z Lysic. Ten pískal ze středového kruhu a volal na Moravce: „Toníku já to vidím, hrej si., Toníku hrej si.“ Nevím proč, ale on byl takový náš fanda, ten nás snad nikdy nepoškodil.
